Tohle je příklad kapely, která potvrzuje výjimku z pravidla, že trpělivost přináší růže. Skutečně kvalitní, povedený a velmi živý death/thrash by si zasloužil více pozornosti, žel kde nic, tu nic. Pleurisy jsou Holanďani a na scéně se už pohybují opravdu dlouho, jejich první demo „My Favourite Girl“ spatřilo světlo svět v roce ’92! Za zatím mají kromě dalších dvou demáčů a účastí na kompilačkách jen tohle CD! Ale jaké CD?! Pánové mají své kořeny nesporně hluboko v thrashové éře, avšak tento fakt dokázali zhodnotit do pojetí originálního death/thrashe, který v daném žánru patří mezi to nejlepší, co jsem měl tu možnost slyšet. Pravda – neznámá kapela, ale muziku hrají skvělou. A dokáží oslovit, protože tahle deska, když se do ní zaposloucháte, má své vnitřní napětí. Tedy pokud zrovna netoužíte pouze po „lou guturál vokáls wiss sik ent tvistyt gitár ryfs“ a vaším jediným idolem nejsou Devourment, že... Pleurisy hrají s citem pro melodii a souhru dvou kytar, v jejich thrashovém základu najdete množství roztomilých riffů, které, pokud se do Pleurisy ponoříte s otevřenou myslí, působí velmi temně. Třeba pomalý atmosférický rozjezd titulní skladby je vskutku zážitkem pro ucho, ačkoli to není žádný výbuch brutality ani staccatová snůška technických fines. Podobně majestátně působí třeba epicky rozložitá a temně se táhnoucí skladba Ineluki a koneckonců svým způsobem každá z devíti skladeb na téhle desce včetně instrumentálky Divinity In Decay. Kouzlo Pleurisy je zprvu skryté stejným způsobem jako působí obal desky samotné - zprvu zdánlivě nudný a fádní, skrývá však v sobě mystérium turínského plátna... Pleurisy mají metalový feeling a jejich temné příběhy, pocházející především z pera tehdejšího zpěváka Johana Wesdijka, jsou velmi sdělné. Většinou se zabývají problematikou manipulace s lidskou osobností, záležitostmi kolem náboženství, ať už jakýchkoli. Nečekejte ovšem nějaké primitivní „hejl sejtn“ bláboly. Navíc v duchu jisté tradičnosti mají skladby Pleurisy téměř písňovou stavbu, včetně refrénů. V době, kdy se většina deathmetalových vokalistů snaží co nejvíc chrochtat, to je příjemné pohlazení. A neřekl bych, že je to nějaká nostalgie. Kromě toho, že skladby Pleurisy jsou skutečně „písničky“, jsou také většinou dost dlouhé. Jestliže bych chtěl na Pleurisy nasunout škatulku death/thrash, bylo by to snadné. Raději však povím to, co z jejich muziky cítím. Pleurisy hrají bezesporu osobitý metal, který čerpá především z pocitu z hudby samotné a nikoli z potřeby být nutně „death“ či cokoli jiného. A proto u nich najdete jak citlivé vybrnkávání, tak nekompromisní nářez, a to vše nenásilně provázané do vydařených kompozic. Po instrumentální stránce jim není co vytýkat, snad jen bicí by mohly být v rychlých pasážích poněkud pestřejší. Pleurisy nejsou nějakým reliktem, je to kapela, která se vyvíjí a která je naštěstí svá a originální i přes všechnu dosavadní nepřízeň osudu. Snad se jim bude propříště dařit lépe...